Jmenuju se Lukáš a chtěl bych Vám vyprávět příběh, podle kterýho se jednou natočí hollywoodskej film, a bude to trhák. Bude to příběh o klukovi z vesnice, kterej se dostal na vrchol.

Narodil jsem se skoro před čtyřiceti lety v jedný zakopaný vesnici mezi Máslovicemi a Svrkyní. Život na vesnici možná není žádný peříčko, ale pro mě to byl ráj. Vyrůstal jsem mezi poli, fotbalovým hřištěm, hospodou na Saigonu a naší bytovkou….

Zlom nastal ve čtrnácti, kdy jsem se dostal na střední školu do Prahy, do největšího města na světě, kde jezděj auta, autobusy, vlaky, tramvaje, lítaj letadla a celkově to tam hrozně žije a všechno je nebezpečný. Lidi tam nejsou tety a strejdové jako u nás a jejich tam hrozně moc. Určitě třikrát víc než u nás v Libčicích, možná i víckrát.

V září když jsem přišel poprvé do školy, znal jsem tam jenom Ondysze, kterej je z takový hrozný, středověký prdele, z Roztok. Nikoho jinýho jsem neznal. O prázdninách mi máma koupila časopis Bravo, kde psali, že největší frajer je nějakej plešatej zpěvák Landa, že to je skinhead a je hrozně nebezpečnej, proto je oblíbenej. Tak jsem si u tety v kadeřnictví nechal vyholit hlavu a byl jsem skinhead. Budu asi nejoblíbenější ve třídě a asi taky předseda.

O přestávkách jsem každýmu říkal, že jsem skinhead a že jsem postrach od Máslovic až po Větrušice. Vypadalo to, že ve třídě jsou všichni natvrdlý, protože se mě nikdo nebál. Neuchytily se ani přezdívky, který jsem si vymyslel – Neo, Matrix, Rambo a Skín Luki. Všichni mi říkali Charváte, i když se tak nejmenuju.

Jedinej kdo se mě ve třídě bál byli Fencl a Keltner, jenže těch jsem se bál taky, takže to bylo o ničem.

K narozeninám, Vánocům ani k Valentýnovi,  jsem nedostal od spolužáků jedinej dárek a bavil se se mnou jedinej Ondysz, kterej musel, protože mu moje máma zaplatila, když mě bude vozit do školy. Ale pak Ondysz zjistil, že když vstane o dvě hodiny dřív a pojede vlakem ve 4:15, tak se mě zbaví. Takhle to bylo několik let.

Když už se zdálo, že kvůli spolužákům školy nechám a půjdu makat do libčických šroubáren, řekla nám paní profesorka …, já jí říkál Stáni, že pojedeme na školní výlet. Fakt se mi nechtělo, ale máma mi zabalila batůžek a jelo se. Jeli jsme do nějaký elektrárny na druhý straně Čech. Po cestě jsem klukům vyprávěl příběhy z Libčic, který byly strašně zajímavý a ve kterých jsem byl jako hrdina, co pomáhá slabším a silnější vždycky zmlátí. Ale za chvíli jsem seděl sám a vyprávěl to Golovi, ale ten byl asi hluchej a míň chápavej. Ale pro něj jsem byl hrdina, furt se na mě smál a mrkal na mě.

V elektrárně to stálo za hovno, jako můj dosavadní život. 

Po konci prohlídky nám třídní řekla, že máme zmizet a jet si domů jak uznáme za vhodný.  Tak jsem chtěl volat tátovi, ať pro mě přijede. Dokonce i Ondysz mi zmizel. Nakonec jsem viděl skupinku největších frajerů ze třídy, jak se oddělili od ostatních a prej, že jdou na pivo. Říkal jsem jim, že jim není osmnáct a že pivo pít ještě nesměj. Pak jsem jim řekl, že já teda piju pivo jako blázen u nás na Saigonu a že je to pohoda. Sice mi neřekli, ať jdu s nima, ale šel jsem. 

A fakt nám nikde nechtěli nalejt, protože ten plešatej je prej nějakej divnej. Asi mysleli Viktora.

Až když jsme došli do nějaký osady jménem Pikovice, tak nás pustili do hrozně luxusní hospody s penzionem Feo, kde jsme pili opravdový pivo. Měl jsem jich asi osm, kluci asi tři a šli jsme na nádraží. Po cestě na nádraží jsme šli přes most nad řekou Sázovou. Jak jsem viděl řeku, věděl jsem, že jsem doma. A jako doma jsem se svlíknul a běžel se vykoupat. Klukům se to asi líbilo, tak běželi za mnou. Poprvé v životě jsem si připadal jako vůdce a tenhle pocit už mi navždy zůstal. Po koupání jsem běžel nahej na perón, kde byla průvodčí a asi sem se jí libil a moje péro taky, protože řvala: „To se máš čím chlubit“. Pak jsme jeli domů – já a moji kámoši!!!

Když jsem pak přišel do školy, tak mi Beky odpověděl na pozdrav. Můj nejlepší kámoš Beky. Chtěl bych, aby si vzal mojí ségru a byli jsme rodina.

Ostatní kluci co byli s námi, se se mnou taky bavili (to asi zařídil Beky, můj nejlepší kámoš). A domlouvali jsme se, že za rok pojedeme  znova. 

Celej rok jsem se připravoval, jak budu hrozně chlastat, bavit svoje kámoše, koupil jsem si i sešit, kam si budu všechno zapisovat, abych si všechno pamatoval a jednou to mohl vyprávět vnoučatům Bekyho a Kiki.

Další Sázava byla ještě lepší než ta první, pomalu jsem se osměloval, mluvil, i když ostatní byli někde poblíž, chlastal jsem jak libčickej divočák, zvracel jak libčickej divočák. A pak to přišlo – navrhl jsem, že bych mohl z týhle akce psát deník.  Klukům to bylo jedno, prej si mám dělat, co chci. Panebože, pomalu jsem se stával šéfem Sázavy. Bylo to naprosto boží a po cestě nazpátek jsem už začal klukům tykat. Po návratu jsem sice neudělal maturitu, ale mně to bylo jedno, já už tehdy věděl, že budu dělat Sázava Cupy.

Rok od roku jsem se víc osměloval, až jsem se stal vůdcem smečky. Sázava Cup jsem teď já a já jsem Sázava Cup. Už mě znaj lidi ze třídy i lidi z Pikovic a okolí. Víc už dokázat nemůžu.

Tak to byl můj příběh, jak se obyčejnej kluk z periférie Turska, stal nejdůležitější osobou takový megaakce jako je Sázava Cup. Jednou mi postavěj sochu v Pikovicích u mostku a v Libčicích na návsi.

A až se o mě bude natáčet film, tak bych chtěl, aby mě hrál Daniel Landa.

A možná budu i na poštovních známkách, v učebnicích dějepisu…