Jmenuju se Viktor, jsem čtyřicetiletej chlápek, který byl vždycky chytřejší než všichni ostatní v mém okolí. Už ve školce jsem se bavil tím, že jsem řešil těžké matematické úlohy jako třeba Kolik je půl osmý bez půl druhý, to celý na čtvrt na tři, kde x je jedna osmina malinový limonády. Na základce už jsem řešil Carmichaelovu domněnku, Collatzův problém, Goldbachovu hypotézu, Poincarého větu, ve fyzice jsem potvrdil teorii strun, prokázal existenci paralelních vesmírů, opravil několik chyb v teorii relativity. Ve volném čase jsem si dopisoval s jihoafricko-kanadsko-americkým kámošem Elonem, kterýmu jsem v dopisech popisoval , jak by se dalo platit na internetu, jezdit autama na elektriku nebo lítat do kosmu. Tohle všechno jsem mu psal, abych ho zdokonalil v angličtině.

Kromě toho taky dobře vypadám a mám rád holky. Jako hodně. Asi určitě víc než ostatní. A hlavně holky maj rády mě. Jako hodně, určitě víc než ostatní kluky.

Po nesmělém oťukávání s holkama z matfyzu, kam jsem chodil na přednášky po vyučování na prvním stupni a po dětských hrách, které jsme hráli s mými hloupými spolužáky ze základky jako třeba flašku, na fanty nebo hru, kterou si oblíbily starší holky Penetruj mě, Viktore, jsem nastoupil na střední školu, kterou jsem si záměrně vybral před Oxfordem, Cambridgí nebo americkými universitami, kam mě lákal Elon. V nové škole byli totiž ve třídě jenom kluci, takže mě nic nerozptylovalo, abych konečně mohl vymyslet něco úžasného ve světě vědy a stát se nejmladším nositelem Nobelovy ceny.  

Bohužel život není jenom uzavřená třída v Panské, kde mi třicet debilů dělalo komparz, když jsem v matematice a fyzice zesměšňoval třídní učitelku nebo jiné profesory, ale bohužel také cesta do školy, ze školy, do knihovny, planetária, do studoven na matfyzu, obědy v menze a spoustu dalších míst, kde jsem potkával osoby opačného pohlaví. A pak stačil jeden pohled, jeden úsměv a já věděl, že veškerou energii ke studiu vyplýtvám v bohapustém mrdu.

Učit se, abych zvládl primitivní středoškolské studium na škole, kterou zvládne každá cvičená opice, každá tedy ne, to je pravda, ale na podruhý to už zvládne každá, jsem se nikdy nemusel, učení mi šlo samo už od narození, ale co jsem nestíhal bylo dělání nesmyslných protokolů, který po nás ty jebky chtěly. Ono je to těžký, když v knihovně potkáte studentku Mezikulturních vztahů na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která se mimochodem jako finalistka Miss, chce starat o opuštěné děti a zvířata, zachránit světový mír, ale má dost času, aby si Vás odvedla domů a tam se na Vás projela jak při Tour de France. Pak jedete domů posledním metrem, koukáte do země, aby si to nějaká slečna nevyložila jako pozvánku k Vám do postele, na což sice máte chuť, ale ne čas. No a pak přijedete na pomezí Krče a Braníku, kde na vás čeká dcera sousedky, že jim kape kohoutek a taťka, mimochodem starej komouš, je na noční. A ráno se Vám do psaní protokolů taky moc nechce.

Jednou když jsme se třídou vyrazili na výlet do Štěchovický vodní elektrárny, kde jsem jim během prohlídky zkritizoval nedostatky v jezové části, lodní propusti, poddimenzovanou hltnost Kaplanovy turbíny, navrhl několik vylepšení v automatizaci technologického i vodohospodářského provozu, za což jsem čekal minimálně místo generálního ředitele této elektrárny, ale nevděk světem vládne, jsem z tohoto rozčarování a ze zklamání souhlasil, že půjdu s několika spolužáky na pivo. Neměli jsme si moc co říct, nikdy jsem se s nimi moc nebavil, ale teď když moje vědecká kariéra letěla do hajzlu rychlostí Lána blížícího se k chodníku, jsem byl rád, že můžu být ve společnosti pár primitivů a třeba si začnu víc vážit své geniality, která zatím zahálela v ženském klíně.

Došli jsme do krásný hospůdky v Pikovicích, myslel jsem, že si dám pivko, vyslechnu pár mouder od spolužáků a pojedu domu, kde jsem měl rozdělanou teorii superstun. Ale co čert nechtěl, v hospodě byly dvě krásný holky – dcera majitelů s nejkrásnějším tělem a hlasem na světě a blond servírka. Už jsem v tom byl zase a už jsem taky věděl, že tam se budeme vracet každej rok. Přesvědčit o tom ostatní bylo stejně složitý jako vzít dítěti logaritmický pravítko, vždycky dělali, co jsem po nich chtěl. 

Po škole jsem nastoupil na vejšku, kde jsem byl chytřejší než všichni profesoři dohromady, ale bohužel po mně ty jebky chtěly odevzdávat protokoly, což se moc neslučovalo s mým studentským životem a v tomto případě je zápis do studentky víc než zápis do indexu.

Tak jsem nastoupil do práce, kde jsem se stal obětí sexuálních snů mých kolegyň, a že jich v O2 bylo. Od snů ke splněným snům je opravdu jenom malinký krůček a tak jsem byl rád, že mám od zaměstnavatele pět týdnů dovolené a práci na směny.

Postupem času, který jsem využil asi jako Rocco Sigfredi a Robert Rosenberg dohromady, jsem neustále zdokonaloval ve své balící metody. Nikdy jsem na holku nezkusil, že jsem bohatej investor na burze a že jí vezmu na nákupy do Milána a na dovoleno na Seychely. To nikdy nebyl a nebude můj styl. Mě stačí můj obličej, mé tělo a zvonivý smích. A pak taky Škoda Fabia sedan a leták nějakého obchoďáku. V obchoďáku tlačím košík, listuju ve slevovém letáku a ženský se na mě lepí jak vosy na bonbony. Slevový letáky jsou druhej nejlepší vynález všech dob, ten nejlepší jsou internetový seznamky.

Začínal jsem na klasikách líbimseti.cz, lidé.cz, seznamka.cz a na mnoha dalších. Všude jsem si založil profil, hodil tam fotku v námořnickým triku, napsal jméno, pár údajů, latinskej citát pro ty jednodušší blbky a pak už jen lovil frajerky a všechno to házel do postele, ráno ven z postele, zase pár duchaplných konverzací a hup na další frajerku.

A když jsem objevil Tinder, to byl teprve ráj. Nastavil jsem si profil, přidal fotku v námořnickým triku, rozdal liky a ….Tinder zkolaboval. Ženský v mým dosahu, kterej sem si teda nastavil s pořádným rozptylem začali šílet a já klátit a klátit a klátit.

Občas jsem chtěl vypnout, tak jsem jel s klukama z bývalé školy zase do Pikovic, přece jenom jsem tam byl mimořádně úspěšnej, Káča, Iva, Lucka Stará, Anička, Týnka, její máma, Paulina, Abby, Šipka, čtyřka se švédkama, Kristýna, Lukiho ségra, Lucka Stará, Ondyszova žena, Ondyszova dcera, Boženka, všechny Boženky brigádnice, blonďatá servírka, vysoká servírka, blondýnka s velkýma prsama, černovláska s velkýma prsama, malý kozy velká prdel, zelenovlasá vodačka a její kámoška,  pak spoustu těch, který měly jméno jenom  do tý doby než vypadly z mýho spacáku nebo já z jejich postele.

Na Sázavě jsem si udělal takovou roztomilou tradici, po každým píchání jsem večer koupil klukům petku točenýho. Pro kluky je to vždycky příjemný zpestření jejich nudnýho života. 

Ale zjistil jsem, že není tak jednoduché se z Uhříněvsi do Pikovic dostat. Z bytu se musím tajně vyplížit, aby mě neviděla žádná ze sousedek, na nádraží musím oklikou, aby mě neviděla prodavačka na náměstí, pošťačka, kadeřnice, blonďatá policistka nebo ta zrzka z kanceláří v pivovaru. Když už se dostanu na nádraží, nemůžu si koupit lístek přímo, protože tam mám taky zhrzenou milenku. Ve vlaku koukám do země, čtu si noviny, no prostě dělám všechno pro to, abych s žádnou holkou nepřišel do očního kontaktu, neproběhl nesmělej úsměv, slovo dalo slovo a já necestoval v různejch polohách do dalšího klína. Na přestupu na Hlaváku, se musím maskovat za každým sloupem, abych nepotkal německou výpravčí, španělskou studentku, albánskou drogovou dealerku nebo nějakou českou nadrbanou slečnu. Když tohle všechno překonám, tak mi v Modřanech zapípá Tinder, že mám superlike od sestřičky z modřanský polikliniky, která má v profilu fotky se svou sestrou dvojčetem v plavkách s novejma silikonama. Takže letos zas přijedu na Sázavu až v pátek. Sorry pánové, moje chyba to není. Já za to nemůžu.

Ale vím, že letos bych chtěl přijet na Sázavu už ve čtvrtek, hodit všechny ženský za hlavu a jenom kecat s klukama a pít pivo. Žádná ženská, žádnej sex, budu dělat jenom to, co kluci.

Jen nevím, jestli se mi to v uniformě může povést.

P.S. Klukům to neříkejte, nic o mně nevědí, myslí si, že jsem svoji sexuální kariéru dávno přerušil. Hahhahhahhahhahahhahahhahahhhahhahahahhahhahahhahahahhahhahahhahahhahahhahhahahha hhahahhahhahahhahahhahahhahhahahhahahhahhahahhhahahhahahhahahhahhahhahahhahahhahhahah