Jak jsem se dal dohromady s Kiki už ví každej, ale před Kiki jsem potkal jejího bratra. I když to není hezkej příběh, řeknu Vám ho taky. 

Lukiho, tehdy jsem nevěděl, že se tak jmenuje, jsem poprvé zaznamenal 4.9.1995 přesně v 8:20, když přišel na první hodinu v nové škole o dvacet minut později. Před tabulí se hned začal omlouvat třídnímu profesorovi, že jede až z Libčic, vlak vjel do špatné výhybky, zahnul na Mnichov, pak si to uvědomil, začal se otáčet, ale tím nabral zpoždění. Profesor mu na to řekl, že to nevadí, aspoň má hned na začátku třídního vyvrhele a já si řekl, že s tímhle vesnickym individuem se v životě bavit nebudu a přisunul jsem se blíž k Beštíkovi, aby si ten novej k nám nechtěl sednout.

V kolektivu třiceti lidí vám chvilku trvá, než si vyselektujete, kdo je dobrej, kdo normální a kdo je debil. U někoho to poznáte už první den v 8:20, ale u ostatních to nějakou dobu trvá. Ze začátku jsem se ve třídě bavil skoro s každým, ale postupně jsem spolužáky začal poznávat a začal je rozřazovat. Beštík byl kámoš už dlouho, docela dobrej byl ten kluk z Karlína, co chtěl prcat s cikánkama, dobrej byl i ten nadrženej blonďák, kterej měl sen, že na svý osmnáctiny půjde do bordelu, aby si zašukal. Ten kluk, co mu kovadlina spadla na hlavu, od který se odrazila na prst a ten mu znetvořila, byl taky docela v pohodě. V pohodě byli i pingpongista, sběratel kartiček, leklá ryba nebo ten bláznivej génius. Po tom co jsem na konci září zjistil, že ten chlupatej, fousatej chlap není profesor, ale můj mladší spolužák, jsem se začal bavit i s ním. Pomalu jsem začal zjišťovat i jejich jména.

Naopak jsem moc nemusel ty frajírky Rutu a Keltnera a toho blonďatýho homouše, co se mě o přestávkách pořád dotýkal. Tyhle jsem si pomalu přiřazoval k tomu vesnickýmu trdlu.

Někdy v půlce prvního pololetí jsem oběhl některý kluky, že bysme mohli po škole na pivko. Hlavně jsem šel za Vlasičem, protože u toho byla velká šance, že mu pivo prodaj. Ten souhlasil, že po škole tedy můžeme zajít, ale že s ním bude chtít jít i Luki, protože ho pořád pronásleduje a chce, aby ho Ondysz vozil domů vlakem. Tak jsem se vymluvil, že jsem od Bláhy koupil hokejovou kartičku Roberta Dirka za dvě kila a na pivo už nemám. 

Párkrát jsem kluky ještě zkusil, jestli nechtěj jít na pivo, ale podařilo se nám to asi jenom dvakrát, když byla v Libčicích epidemie malárie. Bejt dvakrát za prvák v hospodě je docela ostuda, ale my byli spíš intelektuálové než hospodský povaleči.

Na konci června jsme byli všichni nepříjemně překvapený, když jsem zjistili, že ten kindrsák prolezl do druháku a bude s námi ještě rok.

Jak málo se kalilo v prváku, tak druhák už byl o něčem jiným. Ze sběratele kartiček se přes prázdniny stal docela obstojnej alkoholik, a tak jsme začali do hospody chodit častěji. Někdo objevil skvělou putyku U zapomenuté žízně, kde měli levný pivo a s radostí nalejvali studentům. Jednou jsme tam vyrazili ve větším počtu a až v hospodě zjistili, že je tam s námi Vacek. Chvilku jsme byli nasraný, někteří docela dlouhou chvilku, ale pak jsme trochu popojeli, dostali se do nálady a nechali ho bejt. Bohužel vesnická náplava nedokázala bejt zticha a furt nám něco vyprávěla. Nakonec z toho bylo dost dobrý odpoledne, během kterýho jsme zjistili, že je to fakt debil.

Od tý doby se párkrát stalo, že za mnou o přestávce přišel, jestli s ním nepůjdu na pivo. Vždycky jsem ho odbil nějakou výmluvou a tak jsme proplouvali až do konce třeťáku. Ano, on překvapivě udělal i druhák.

Na konci třeťáku v období maturit jsme jeli se třídou na výlet do Štěchovický elektrárny. Na konci nás třídní učitelka ÚN poslala do prdele, že máme zmizet a jet si domů po vlastní ose. Což se nám dost líbilo, protože v blízkosti bude určitě dost otevřených hospod, kde studovanejm frajerům z Prahy rádi nalejou. Tak jsme s Viktorem, Psychem, Rubisem a Škorníkem vyrazili. Když jsme dorazili do Brunšova, kde měli jen malej krámek s hnusnejma teplejma lahváčema, tak nás doběhl Luki, že jde s náma. Otočit jsme se nemohli, k řece, kde jsme ho mohli utopit už to taky bylo daleko, tak jsme ho poslali za Rutou a Keltnerem, ale ty ho prej vyhodili před námi. Tak šel s námi. Došli jsme kvůli němu až do Pikovic, protože do žádný jiný hospody nás s ním nechtěli pustit. V Pikovicích to bylo fajn, hezká hospoda, příjemná obsluha, dobrý pivko, paní vedoucí nám vyprávěla, že má ještě krásnou dceru. Odpoledne příjemně utíkalo a my jsme se docela nalili. Po cestě na vlak se začal ten libčickej mamlas svlíkat a nahej skočil do řeky. Protože jsme byli fakt nalitý, tak jsme se šli vykoupat s ním. Luki pak vyběhl na nádraží, kde se nějak nepohodl s paní výpravčí. Asi poprvé jsem si řekl, že je Luki debil, ale každá akce potřebuje někoho, z koho si můžete dělat prdel.

Přesně za rok jsme si výlet do Pikovic zopakovali, byl sice víkend před svaťákem, ale chlastat se muselo. Rovnou jsme jeli na dva dny a Viktor vymyslel, že bysme mohli vzít Lukiho, jako takovýho dementa, ze kterýho si budeme dělat prdel. Akce to byla fakt brutální, ale to si asi dovedete představit, když jsem byl tak vožralej, že jsem slíbil Lukimu, že pokud mi dají víza, přijedu za ním do Libčic a nadrtím ho na maturitu. Já si to teda nepamatuju, ale prej jsem to fakt slíbil.

Takže jsem o svaťáku vyrazil, dojel vlakem do nějaký bohem zapomenutý dědiny, kde už na mě Luki čekal a s ním asi padesát místních, který chtěli vidět někoho z Prahy na vlastní oči. Po cestě přes pole mi Luki řekl, že dáme dvě na Saigonu, což je takový horší FEO a pak půjdeme k nim šprtat. Fakt jsem se za to proklínal a říkal si, že už se nikdy alkoholu ani nedotknu, když pak slibuju takový píčoviny.

Po dvou pivech jsme vyrazili k bytovkám, kde Luki bydlel. Ty bytovky jsem pak viděl ještě v roce 2002 v Milovicích a pak na nějakejch fotkách, kde se o nich psalo jako o sídlišti Luník IX. Když mi Luki ukázal, co všechno doma maj a šel si ohřát lečo, šel jsem k němu do pokoje a v tu chvíli přišla domů jeho ségra. Nevím přesně, co se v tu chvíli stalo, ale já věděl, že Luki je můj nejlepší kámoš a že toho spolu ještě spoustu zažijeme. Já a můj nejlepší kámoš Luki.